"Potřebujeme naléhavě pomoc!" vyrazily ze sebe muži. Všichni jsme zaměstnáni utěsňováním trhlin, které již voda v hrázi nadělala. Neudržíme -li vodu, nepřijde-li nám včas pomoc, zatopí veškeré domy v údolí. Hoši, kdo z vás skočí do vsi a způsobí poplach?" Podívali se na pana Procházku. Ondřejovi cosi sevřelo srdce. Pak kdosi promluvil: " Jak se dostaneme přes vodu, když most je pryč?"

Pan Procházka byl celý bílý v obličeji a hleděl ztrnule. Řekl: "Nechci, abyste šli, máte-li strach. Ale domníval jsem se..." odmlčel se. Ondřej stiskl ruce za zády. Věděl, že má hodně strachu. Potok byl dosti široký za normálního stavu. Slyšel, že hučí teď jako řeka.

Pan Procházka řekl povzbudivě: "Vím, hoši, že jste všichni dobří plavci. Já musím být u přehrady." Jeden chlapec se rychle ozval. "Nikdy jsem neplaval v tak rozzuřené vodě." A pokrčil rameny. I další couvli a řekli: "Já se bojím."Bojíte- li se, nemusíte jít." A pan Procházka si spěšně začal rozvazovat boty. Ondřej stiskl ruce ještě pevněji k sobě, ale přitom si vzpomínal na něco, co mu jednou říkala maminka: "Neboj se, když budeš dělat něco dobrého, neboť Bůh je vždy s tebou. Neopustí tě, když mu budeš důvěřovat." Ondřej vykročil kupředu a řekl: "Pane Procházka, já půjdu. "Muž se napřímil. "A nebojíš se ?"-"Ne, totiž vím, že Bůh se o mne v tuto chvíli postará. "Pan Procházka nebyl věřící člověk. Na okamžik sledoval Ondřeje, který si rychle svlékal kabát a nyní byl připraven ponořit se do vody. Pan Procházka ho uchopil za ruku a řekl: "Ondro, nemáš pochybnosti? Víš, přece, že voda teče rychleji než tehdy, když jsi zde plaval." Ondřej se na něj podíval a usmál se: "Jsem klidný."

Voda byla studenější než čekal. Byla jako led. A hnala ho vší silou kupředu. Zápasil všemi silami. Najednou uslyšel poplašný křik. Současně viděl, jak se k němu řítí obrovská kláda. Právě se stačil pod ní ponořit. Nyní ho voda strhávala po proudu. Cítil, že mu ruce chladem tuhnou. Co, když nebude moci dál?

A zase si připomněl maminčina slova. Zašeptal. Zašeptal: "Pravila mi, že musím důvěřovat. Nesmím se bát. Bůh mě neopustí." Náhle pocítil v pažích novou sílu. Mohl se opět s vodou rvát.

Při každém pohybu cítil, že se pomalu pohybuje vpřed. Třásl se, ale viděl již blízko druhý břeh. Co nevidět tam bude. Vylezl z vody celý promočený. Na to však aby se nějak převlékal neměl čas. Mohl se však zahřát, protože musel utíkat do vsi. Pak zaslechl volání. Obrátil se. Všichni hoši mu mávali. Ano, i pan Procházka tam zůstal. Čekal. Nyní mu i zamával k pozdravu. A pak zvedl svoji pravici ještě výš. Zvedl ji vysoko k nebesům. Pak se obrátil a odešel k přehradě. Ondřej se vyšplhal na silnici a začal utíkat. Byl nevýslovně vděčný. Cítil vděčnost nejen za to, že sám byl v bezpečí, nýbrž i za pana Procházku a pomyslil si: "Nyní bude jistě i pan procházka věřit v Boha.

Text:ZiskejZdravi.cz