"Večerní rychlík do N... byl připraven k odjezdu. Tu a tam ještě stisk ruky, mávání kapesníkem a volání na rozloučenou. Potom průvodčí přibouchl dveře vozů, zaznělo zapískání a vlak se dal do pohybu. Jel neustále rychleji a záhy zůstalo moře domů za ním. Projížděl zahradami i poli do volné, jarní noci. Jel dále kolem lesů, pahorků a klidně spících vesnic. Měsíc stříbřil řeky domů a kostelní věže. V dáli se rýsovala temná zeď vysokých hor.
Vlak nezastavoval - jen občas a na chvilku ve velikých nádražích. Byl již několik hodin na cestě a nalézal se u úpatí hor, které se zvedaly po obou stranách tratě. Vlakvedoucí se postavil k oknu a chtěl si prohlédnout trať.
V tom se zarazil a zavolal na topiče "Pojď sem rychle a prohlédni si něco!" Topič, který chtěl právě přiložit do kotle, přistoupil ke svému kamarádovi a oba se společně dívali napjatě na trať. Viděli skutečně něco zvláštního. Po kolejích v malé vzdálenosti před vlakem běžela bytost nejasných obrysů. Člověk to rozhodně být nemohl, neboť kdo by to dovedl utíkat před jedoucím rychlíkem? Nebyl - li to však člověk, co to tedy bylo?
Strojvedoucí a jeho topič byli rozumní a zdatní lidé, kteří měly za sebou již mnohou noční jízdu. Nevěřily na strašidla, ani se jich nebáli. V domnění, že to snad může být optický klam, se rozhodli dívat se na chvíli na druhou stranu. Jenom jim bylo divné, že oba podlehli stejnému klamu. Tak se podívali znovu původním směrem. Zjev tam dosud byl, zdálo se, že on snad dokonce mává mohutněji pažemi než předtím. Vlak se řítil dále nocí a tajemná postava běžela neúnavně před ním a mávala rukama.
Mužové potřásli hlavou. Po krátké poradě se dohodli, že vlak zastaví a rozhlédnou se kolem, ačkoliv za toto zpoždění budou volání k odpovědnosti. Tento podivný úkaz musí být prozkoumán. Zabrzdili! Vlak zpomalil tempo a zůstal stát. Cestující vyhlíželi z oken a vyptávali se co se vlastně stalo. Oba muži vyskočili z lokomotivy - nic. Široko, daleko nebylo vidět živé bytosti, ačkoli jasný svit měsíce umožňoval krásný rozhled po trati i po okolních horách.
Chvíli byli i bezradní. Potom topiče napadlo, aby si podrobně prohlédli sklo a skutečně, zde našli rozřešení záhady. Na vnější straně skla se zachytila můra, která se marně snažila vyprostit. Ve světelných reflexech jedoucího vlaku se zdála můra mnohem větší a zoufalé úsilí křídel, jimž se chtěla odpoutat od skla, znázorňovalo mávající pohyby paží, takže se oba mužové domnívali, že vidí postavu, běžící před vlakem. Strojvedoucí a topič se takřka museli smát nad nevinným vysvětlením této příhody a chtěli naskočit a co nejrychleji pokračovat v jízdě, aby dohonili zameškaný čas.
Ale - co to? V dáli se na kolejích objevilo červené světlo signální lampy, které se pohybovalo sem a tam. Světlo se blížilo a nebylo pochyb o tom, že mělo být znamením pro vlak, aby zastavil. Mezitím vystoupilo několik cestujících, kteří chtěli poznat příčinu neobvyklého zastavení, a rovněž si povšimli červeného světla. Všichni mlčeli, dívali se upřeně na blížící se světlo a čekali co bude dál. Konečně bylo vidět postavu železničáře, který se doklopýtal přes koleje, sotva dechu popadal a mával svítilnou. Muž byl během celý vyčerpán a v první chvíli vyrazil jen s úlevou: "Díky Bohu"!
Když se po několika minutách vzpamatoval, sdělil jim, že ve vzdálenosti pár set metrů se nedaleko malého nádraží sesypal kus hory a zavalil koleje. Jelikož měl rychlík každým okamžikem projíždět místem neštěstí, zdálo se že katastrofa je nevyhnutelná. Vlak tam již měl podle jízdního řádu být a zaměstnanci se divili, že tam dosud není. Proto se pokusili běžet vlaku vstříc a signalizací na trati ho zastavit. Jedině díky nepředvídatelné příhodě s můrou mohl být rychlík dříve zadržen, takže výstraha přišla včas." Až sem správa strojvedoucího.
Jak se k této příhodě zachovali účastníci? Možná, že mnozí viděli v této záchraně před neštěstím šťastnou "náhodu". Hluboce myslící člověk však vidí v takových událostech mnohem víc. Poznává v tom působení všemohoucího Boha, který si dovedl použít jako svůj nástroj nepatrnou můru a tím zabránil neodvratnému neštěstí, jež by bylo stihlo mnoho lidí. Lidský život nikdy není na pospas slepé náhodě. Ruka Boží zasahuje vždy znovu do něho a dovolíme-li ji to, vede nás po správné cestě. Této ruce můžeme důvěřovat na každém životním kroku.
